O tom, jak mi paradoxně pomohl covid.

Ono se říká, že všechno zlé, je k něčemu dobré, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě ta dost nechutná nemoc mě "vyléčí" z únavy, která na mě začala padat asi před 5 roky.

Je mi naprosto jasné, že ve svých 72 rocích už nejsem žádný mladík, ale když jsem asi v 67 rocích začal pociťovat, že se rychleji unavím, že už neujdu tolik km, kolik jsem před tím běžně ušel a že jsem po pár km docela vyřízený, tak i když jsem to přičítal jen stárnutí, tak přesto mě to dost zaskočilo. Nedalo se nic dělat a musel jsem svou oblíbenou turistiku dost omezit.

A pak jsem na přelomu loňského a letošního roku dostal covid. Měl zhruba stejný průběh, jako předchozí virózy, jiné bylo to, že nemoc trvala déle a hlavně ztratil jsem chuť a čich.. A u té chuti to bylo i tak, že mi všechno přišlo odporné, krom banánového nektaru.. U něho jsem si najednou uvědomil, že mi sladká chuť po té ztrátě chuti nevadí, že ji i jedinou cítím a dokonce, jako příjemnou. Musím říct, že alespoň 15 roků jsem se sladkostem naprosto vyhýbal a nekupoval je. Měl jsem doma jen piškoty a čokoládu kvůli vnukovi a to jsem začal tedy i jíst. Udělalo mi to kupodivu dobře a nemoc pak rychle ustoupila. 

Nemohu říct, že bych po té nemoci dostal nějakou větší chuť na sladkosti, ale ztratil se ten odpor, který jsem vůči nim měl. Začal jsem si kupovat zase oplatky a dokonce i med, který jsem dřív nesnášel a zjistil jsem, že když si dám něco sladkého před zvýšenou fyzickou námahou, tak vydržím daleko více, než před tou nemocí. Prostě jsem díky té nemoci opatrně vrátil cukr do svého života a cítím se i lépe psychicky a daleko lépe usínám. A tak se mně nedivte, když teď napíši docela rouhačská dvě slova - Zlatý covid. Tedy jen pro mě.